BABKA ŤAPKA

Proč právě „BABKA ŤAPKA“?

Psát jsem začala až ve svých padesáti letech a impulsem k tomu byl jeden vtip, který jsem uměla dobře vypravovat. Kdysi v mládí jsem ho slyšela na jednom holčičím mejdanu v Podmoklech (dnes jsou Podmokly součástí města Děčína) v partě basketbalistek Lokomotiva Děčín, kde jsem se taky pod tím kulatým a děravým nesmyslem řadu let proháněla. Když jsem ho po čtyřiceti letech s patřičnou úpravou lyžovací partě na Chopku vyprávěla, musela jsem se moc přemáhat, abych nevyprskla smíchy. Byla tam totiž dramatická zápletka a když jsem pak byla sama na chalupě, mimochodem bez rádia a bez televize, měla jsem pořád před sebou ty vytřeštěné oči jedné z účastnic a to mě vyhecovalo k tomu, že jsem ten příběh hodila na papír. A zrodily se „LODIČKY“.

Při tom jsem zjistila, že něco sepisovat mi dělá velké potěšení. Mimochodem jsem byla ve škole vždycky nejlepší ve slohových cvičeních, horší to už bylo s gramatikou.

Začala jsem psát o různých příhodách s dcerami a s babičkou a pak k nám jednou přišla na návštěvu jedna moc vzdělaná paní, která se nabídla, že má kolegu, který píše a že mu mé povídky dá k posouzení.

„Máte výborné nápady a velkou slovní zásobu,“ spustil ten doopravdický spisovatel, „ale neovládáte techniku psaní,“ bylo jeho resumé. Copak jsem já věděla co je to technika psaní, když jsem jen vyučená obchodní příručí - vlastně prodavačka?

„Musíte hodně číst, číst a zase číst!“ byla jeho rada.
„Ale já přece ČTU!“ vyhrkla jsem důrazně.
Pan spisovatel se na dlouho zamyslel, zřejmě přemýšlel o tom jestli jsem jeho rady hodna a pak řekl: „Pak to tedy udělejte jako já a každý den opisujte ručně jednu hodinu Čechova.“
Ve své nevědomosti jsem ani pořádně nevěděla, kdo to Čechov byl a tak jsem se ohradila.
„Proč právě Čechova? Vždyť to byl Rusák?“ Pořád jsem měla v sobě nepříjemný zážitek, kdy nás v roce 1968 bezdůvodně přepadli.
„Protože on se také znelíbil tehdejšímu carovi za svoji kritiku poměrů v Rusku,“ pokračoval pan spisovatel, „a nikdy mu neotiskli žádný román. Takže se soustředil na povídkovou formu a stal se tak mistrem povídek.“
To teda bylo něco! Mně se v tu ránu roztřáslo úplně všechno, i to srdíčko mi vibrovalo.
„Vy to taky tak děláte?“ špitla jsem nesměle.
„Milá paní, já už dokonce potřetí opisuji svého oblíbeného spisovatele.“
„Každý den a celou hodinu?“ zeptala jsem se.
„Každý den a celou hodinu! Jen se do toho Čechova pusťte!“

Prvního ledna následujícího roku jsem tedy začala s učením se techniky psaní a docela mne to chytlo. Najednou jsem si uvědomovala jak se správně kladou slova do vět, ale hlavně jsem se zlepšila v gramatice, ve které jsem celý život pokulhávala.

Jenže pak jsem jela v dubnu zase s partou na Chopok lyžovat, kde jsem měla tentokrát strašný držkopád a po návratu do Prahy dokonce dlouhou sádru od zadku až po kotník. A na šest neděl! Natržené vazy v levém koleni.

Samozřejmě jsem s tím nevydržela dlouho sedět u stolu a psát, takže jsem učení se techniky psaní vzdala, ale příští rok jsem skutečně prvního ledna začala a jednatřicátého prosince skončila se tři sta šedesáti pěti hodina lekcí v technice psaní.

Ihned jsem začala mé dosavadní příhody o dcerách patřičně upravovat, pak jsem si je namluvila na magnetofon a poslouchala, jak to zní. A zase přepisovala a upravovala, až jsem žádné kostrbatosti v textu neslyšela.

Samozřejmě jsem mezitím chodila do literárního kroužku, kde jsem taky něco pochytila, jenže jsem tam dostala náplast spíše reportérky, protože jsem si neuměla vymýšlet, oproti ostatním členům, kteří sypali nápady přímo z rukávu. Dodnes o sobě tvrdím, že si vymýšlet neumím, ale umím dobře popsat to, co jsem skutečně na vlastní kůži zažila.

Taky jsem se časem pokoušela něco z mých povídek nabídnout různým redakcím, jenže výsledek byl takový, že mi vždycky napsali, že se jim to moc líbí, že mám ve své tvorbě pokračovat, ale že se to pro jejich časopis nehodí. Když už to bylo potřetí, tak jsem si řekla, ať mi všichni vlezou na záda. Ale protože mně psaní moc baví a když dostanu nějaký nápad nebo zažiju nějakou nevšední příhodu, mám přímo potřebu ji hodit na papír, zatím jsem ale nikde nic neuveřejnila. Nemám povahu na to, abych čistila kliky u redakcí a nabízela se.

Shodou okolností jsem přišla k troše penězům a tak jsem se rozhodla, že si udělám výlet na Nový Zéland. Když jsem se s tímhle ztřeštěným nápadem svěřila mé literární guru, paní Ladě Arnautové, nabádala mně, abych si všechno zapisovala. Vůbec jsem netušila, proč to po mně chce, ale poslechla jsem ji a každý večer jsem třeba taky dvě hodiny popisovala všechny zážitky toho dne, ale taky všechny rozhovory, které jsem tam měla.

Po návratu z mého tříměsíčního pobytu v téhle krásné zemi, jsem začala mé stručné poznámky převádět do čtivé formy napínavého cestopisu, až se mně jeden známý ptal, jak se bude knížka jmenovat. Ze mne tehdy úplně spontánně vylítlo:

B A B K A   Ť A P K A
na kraji světa aneb
N O V Ý  Z É L A N D
očima české babičky

A tak se zrodilo, dnes moje logo, BABKA ŤAPKA.

Už během mého psaní o Novém Zélandu jsem pořádala několik autorských čtení o tom, kde jsem tam všude byla, co jsem zajímavého viděla, ale hlavně jsem popisovala život lidí, kteří se kolem cestovního ruchu pohybují. Jejich způsob života, jejich názory a tyhle všechny rozhovory se mi podařilo dobře zachytit.

Takže autorská čtení měla velký úspěch, ale hlavně všichni posluchači si už chtěli taky moji knížku koupit.

Když jsem knížku dokončila, dala jsem ji nejdřív k posouzení mé literární guru a ta mi řekla: píšeš moc vznešeně, takhle se už dneska nepíše (bylo to všechno krásnou spisovnou češtinou), přečti si Hornbyho, Márqueze a ještě další a tak jsem to musela všechno předělat do hovorové češtiny.

Našla jsem i nakladatele, ten vybral z mých čtyři sta padesáti nabídnutých fotografií (nafotila jsem jich tam totiž přes čtyři tisíce), celkem dvě stě osmdesát sedm a já jsem spolupracovala s jeho grafiky na konečné podobě knížky, která měla vyjít v prosinci 2006. Jenže nevyšla.

Mezitím jsem ji nabídla Českému rozhlasu 2 Praha, že bych ji tam sama četla. To se zatím nestalo, ale pozvali mne do pořadu „Host do domu“, kde jsme si dne 28.července 2006 s panem Tomášem Voženílkem od osmi až do devíti hodin o Novém Zélandu povídali. Tento rozhovor je níže přiložen, jen si musíte zapnout zvuk.

Pak jsem se taky shodou okolností dostala do redakce týdenníku „Naše rodina“, kde mi v č. 22 v roce 2007 otiskli třístránkovou reportáž o Novém Zélandu. I ta je níže uvedena.

A do třetice všeho dobrého, (zatím), mi v červenci 2007 znovu z Českého rozhlasu 2 Praha zavolali, že moje loňské vyprávění mělo velký ohlas a jestli bych znovu nepřišla do rádia povídat o Novém Zélandu. Ten rozhovor se uskutečnil dne 31.července od 8,30 do 9. hod., také v relaci „Host do domu“ a je také níže přiložen.

Nic není v životě jednoduché a tak se stalo to, že původní nakladatel od vydavatelské smlouvy odstoupil. Ještě jsem nějakou dobu probírala další možnosti ze všech možných úhlů, až jsem dospěla k závažnému rozhodnutí. Vyštrachala jsem ze svých kapes každou korunu, něco jsem si vypůjčila a knihu jsem dala na vlastní náklad vytisknout. Úzce jsem spolupracovala s majitelem tiskárny a jeho grafikem, takže knížka je skutečně podle mého gusta. Přímo v textu je zařazeno přes sto deset mých fotografií, všechno na křídovém papíru formátu A4 a už teď z ní mám radost.

Knížka je už na světě a tak jsem rozjela autorská čtení po celé naší republice a tam si ji budu sama prodávat.

Takže kdo máte zájem, abych do vašeho města nebo městečka přijela a živě předčítala zajímavé zážitky dnes osmasedmdesátileté Babky Ťapky, pošlete mi e-mail a já přijedu. Za moje čtení nepožaduji žádný honorář, ani náhradu cestovních výdajů, jen tam, kde jsou lidé zvyklí přispět dobrovolným vstupným, tak budu ráda. Sice ještě nevím, jak to budu technicky zvládat, potřebovala bych nějakého šikovného kamaráda s autem, který se chce bavit a nemá do čeho píchnout. Ale platit ho jako zaměstnance, to bych nemohla. Aby se ta knížka dala prodávat za přijatelnou cenu, tak bych chtěla jenom, aby mi pokryla výrobní cenu a náklady spojené s jejím prodejem na autorských čteních. Takže bych tomu kamarádovi samozřejmě mohla zaplatit jenom benzin a výlohy s eventuálním přespáním a stravu. Dobrý!? Ne!?

Knížka už je na světě a můžete si ji objednat přímo u mne za autorskou cenu. Více informací najdete v Kontaktech.

Nabídla jsem ji k distribuci v Paláci knihy na Václavském náměstí v Praze, ale tam by ji měli za podstatně vyšší cenu, takže jsem od tohoto úmyslu odstoupila a budu ji prodávat pouze na autorských čteních a přes výše uvedenou e-mailovou adresu.

BABKA ŤAPKA si plní své sny

Nedávno jste mohli číst v časopise „Naše rodina“ reportáž „BABKA ŤAPKA na kraji světa“, z cest po Novém Zélandu.

Paní Nyklová nespí na vavřínech a splnila si další životní sen, na který v mládí neměla čas. Musela tvrdě pracovat a starat se sama o rodinu protože manžel jí brzy zemřel. Mimo o děti pečovala i o manželovu maminku, která umřela u ní doma ve svých 94 letech.

Studuje na Universitě třetího věku a to na Filosofické fakultě, obor české dějiny.

V minulých dnech jí bylo slavnostně předáno potvrzení, což byla skoro jako promoce ve velké aule slavného Karolína.

BABKA ŤAPKA si plní své sny

Blahopřeji jí, a přeji hodně zdraví, optimismu, energie a aktivity do dalšího života. Vždyť pozemské statky si na věčnost nevezmeme, ale pocit, že jsme udělali vlastním příkladem něco pro druhé, ale tak trochu i pro sebe je k nezaplacení.

Za bývalé členy Skupiny katolické mládeže ze čtyřicátých až padesátých let minulého století, z Děčína blahopřeje Libuše Šedinová, Praha

Červenec 2007